12 dní s dětmi na Alta Via 1 v Dolomitech

12 dní s dětmi na Alta Via 1 v Dolomitech

Location: Italy

12 dní na cestě Alta Via 1 v Dolomitech

Alta Via 1 v Dolomitech je náš druhý trek, na který jsme se vydali se třemi dětmi, tentokrát na těžko se stanem, zajistit si ubytování pro 5 cestovatelů je na této světoznámé trase prakticky nemožné. Větší zátěž na zádech je kompenzována relativní svobodou plánování noclehu a ještě větší zážitek z cesty. Stanování na většině míst v Dolomitech není povolené, ale toleruje se, tedy pouze za předpokladu, že budete dodržovat určitá pravidla, o který se zmiňujeme pod článkem, doporučuji si přečíst.

Dva roky na zpět jsme se vydali na náš první trek do Slovinska. Nejmladší Terezce bylo tehdy 6 let, proto jsme zvolili celkem snadnou cestu se spaním po chatách. Zhruba 45 kilometrů jsme zvládli za 3 dny, bylo to úžasné, ale Alta Via je jiné kafé a dala nám to sežrat se vším všudy.

Chystali jsem se zúročit veškeré nabyté zkušenosti z předchozího putování, plánování bylo do nejmenších detailů, věděli jsme kde budeme kempovat, kde si doplnit vodu a kolik jídla si vzít. Cestu jsme si naplánovali na 12 dní, aby to bylo takzvaně na pohodu, nicméně výškové metry vypadají na papíře podstatně snadněji. V Dolomitech platí základní rovnice, počet výškových metrů dolů rovná se počtu výškových metrů nahoru, zkrátka to co vystoupáte musíte sklesat a naopak.

1. den - Lago di Braies

Naše cesta začala koncem června 2022, stojíme na břehu jezera Lago di Braies nejnavštěvovanějším místě Dolomit, nikde ani živáčka, je to jedinečný okamžik, užít si nejkrásnější jezero bez turistů, má to však jeden malý háček, už dvě hodiny nad námi řádí bouřka, stojíme relativně v suchu pod převisem střechy místního kostelíka. Začátek našeho velkolepého dobrodružství jsme si představovali trochu jinak a to ještě netušíme, co nás čeká.

Bohužel se bouřka neřídila dle radaru a zhruba o hodinu se nad jezerem zdržela. Vyrážíme poměrně pozdě ve složení táta, máma, Terezka 8 let, Hanička 10 let a Kuba se začínající pubertou 12 let. Na chatu to máme necelé 3 hodiny a případně na předem vytipovaný plac na spaní necelé 2 hodiny.

Nikam nechvátáme a cestou se kocháme výhledy na jezero, trochu jsme zapomněli, že cedule v horách jsou pro super sportovce. Když se dostáváme k traverzu zabezpečeným ocelovým lanem, začíná se stmívat. V tu chvíli víme, že půjdeme část cesty po tmě, což začíná být trochu stresující.

Tma nás zastihne naštěstí připravené, vytahujeme čelovky a pokračujeme pronásledováním světelného kuželu. Cestu mám naštěstí do detailu nastudovanou, skála s nataženým ocelovým lanem nás nepřekvapuje, jednoduše tento úsek přelézáme. Když se blížíme k dnešnímu noclehu objeví se nad námi vrtulník, snad nehledají nás, rychle zhasínáme světla čelovek a čekáme až přeletí. Asi je to blbost, ale prostě nás to tak napadlo, co kdyby se nás pokoušel zachránit, kolik bláznů leze v horách za tmy.

Docházíme na místo dnešního noclehu, stejný nápad mělo více cestovatelů. Od této doby se stáváme poměrně známou českou rodinkou, která putuje s třemi dětmi za tmy v horách. Když o tom tak zpětně přemýšlím, je to fakt divný. Hledáme plácek a stavíme stan. Jsme poměrně unavený, sledování hvězd se tak odkládá.

2. den - Ucia de Gran Fanes

Ráno vstáváme poměrně brzy, spolunocležníci ještě spí, seznámíme se později. Rychlá snídaně a vyrážíme pro první razítko na Rifugio Biella. Už jsem se zmínil, že právě razítka jsou velkou motivací pro naše děti? Pokud se vám podaří nashromáždit dostatečný počet, dostanete na konci cesty v infocentru odznáček a kdo by ho nechtěl že?


K chatě je to téměř pořád do kopce, ale po posední stoupání se nám naskytne neuvěřitelný pohled na chatu s impozantní horskou kulisu v pozadí. Než se vydáme pro první razítko, poskytujeme německé turistce první pomoc v podobě široké náplasti na puchýře, holt nevhodná obuv nebo velikost udělá své.

První razítko v sešitu je na světě, pokračujeme nádhernou krajinou k Sennes Hütte. Ujišťujeme děti, že největší stoupání máme za sebou. U chaty potkáváme velké množství cyklistů, tedy elektro cyklistů, trochu nám to kazí zážitek z místa, na kterém se momentálně nacházíme. Občerstvení se odkládá, další zastávka bude Pederu s vyhlášenou restaurací.

Bohužel cesta až tak zábavná není, je to nejnudnější část, především poslední klesání k chatě je po prašné cestě se spoustou cyklistů, atmosféru jsme tu čekali tak trochu jinou.

Když dorazíme k chatě Pederu, zjišťujeme, že to co jsme pracně sklesali si na protějším kopci zase pracně na stoupáme. Hanička poprvé navrhuje ukončení cesty a návrat autobusem zpět k autu. Po vydatném a hlavně skvělém obědu se nám podaří Haničku přesvědčit v pokračování našeho dobrodružství, nakonec souhlasí a můžeme vyrazit do pořádného krpálu, kdybychom jenom tušili, že takových krpálů ještě zažijeme nespočet.

Sice jsme věděli kolik výškových metrů nás každý den čeká, ale tak trochu jsme zapomněli na váhu batohů a jelikož jsme táhli pěti kilový stan, bylo nutné věci rozdělit ve větší míře i mezi děti a to byl kámen úrazu, na tohle fakt připravený nebyli, navíc bylo celkem horko. Velkou námahu nám trochu usnadnila nádherná krajina okolo Pederu, této části se přezdívá italské Yosemity.

Kopec máme za sebou, teď už je to jenom kousek na chatu, kde si postavíme stan, ujišťujeme děti, no byla to ještě hodina a půl.

U chaty se šíleným názvem Ücia Pices Fanes potkáváme český pár, kteří se také rozhodli u chaty stanovat. Požádali jsem správkyni chaty o možnost stanování, naštěstí souhlasí a jen tak mimochodem dodává, že má volné postele ve sdílené ložnici, dětem se rozzáří úsměv na tváři, otázka, zda chtějí spát na chatě nebo ve stanu je v tu chvíli zbytečná, navíc je tu možnost sprchy a to zase s nadšením vítá tatínek s maminkou, děti už tak nadšené nejsou.

Za 30 euro na osobu se ubytujeme v dormitory což je levnější sdílený pokoj pro více nocležníků, kupodivu tu dnes spíme sami, žádný chrápající turisti skutečně nebudou. Tentokrát si užíváme, sedíme na terase, maminka s tatínkem si vychutnávají zasloužený Weissbier (pšeničné pivo) a děti výjimečně Colu a Fantu.

3. den - Lech de Lagazió

Ráno panuje skvělá nálada, jsme odpočatý a připravený na cestu. Zatím to vypadá, že si pořád stěžujeme a neprožíváme očekávanou radost z putování, ale to je zkrátka dané nezkušeností a nereálném očekávání, holt těžký batoh umí s psychikou udělat své.

Třetí den se pro nás stal nezapomenutelným zážitkem. Vyrážíme o něco později, dnes plánujeme spaní u jezera Lech de Lagazió. Po pár metrech vstupujeme do pohádky, takhle malebnou krajinu jsme v životě neviděli, tohle je přesně to, proč jsme tady.

Pokud existuje po smrti nový život, chci být v novém životě krávou na tomhle místě. A právě kráva byla první překážkou dnešního dne, jelikož si své hlavě stoupla do cesty, bylo nutné se s touto situací vypořádat a kdo jiný se měl ujmout tohoto úkolu, než naše děti. Zatímco nejstarší Kuba racionálně ustoupil velkému zvířátku a vydal se oklikou po svahu, holčičky opatrně přistoupily ke krávě, došlo k očnímu kontaktu, načeš se kráva rozhodla ustoupit ladnými kroky na kraj cesty.

Neodolali jsme a usedli na terasu první chaty na cestě, malé občerstvení v pohádkové krajině s pozorováním svišťů. Naše další kroky směřují k jezeru Lé Vért a proč si neudělat piknik na krásném místě? Hrachová polévka není sice gurmánský zážitek, ale co se dá dělat, dnes nám to na hodování v restauraci časově nevychází.

První stoupání dnešního dne, v kopci závodíme se skupinkou Korejců s malými baťůžky a deštníky proti slunci, tak trochu jiná turistika. Společně s Korejci přicházíme k jezeru Lech de Limo, tomu říkám full servis, u jezera si užívá piknik s obsluhou zbylá část korejské výpravy, je to trochu komické, raději pokračujeme dál. Cesta pokračuje stále pohádkovou krajinou, dnes si to fakt užíváme.

Poslední občerstvení a doplnění vody u chaty Ucia de Gran Fanes a právě tady potkáváme dvě holky z Ostravy s ještě většími batohy, které nám občas budou dělat společnost při stoupání do průsmyku. Děti si užívají setkání s Osly, ale čas nás neúprosně tlačí, musíme vyrazit, cesta je ještě dlouhá.

Čas nás tlačí a ačkoli se nám odtud nechce, musíme vyrazit. Doplňujeme vodu, je to poslední zdroj na dlouhou dobu. Pokračujeme idylickým údolím, v dálce se pomalu objevuje cíl dnešního výstupu, který nás na závěr dnešního dne čeká. Přicházíme k ceduli označující začátek stoupání do průsmyku Forcella di Lago, před výstupem se musíme posilnit, a tak usedáme na lavičku a připravujeme se na 370 výškových metrů na 2,5 kilometrech.

K našemu překvapení to vypadá, že nahoru půjdeme asi jenom my a holky z Ostravy, ostatní cestovatelé pokračují po rovnice na parkoviště, asi se nikomu do kopce nechce. Ostravačky se dlouho nezdrží a vyráží před námi.

Čas letí a my také musíme vyrazit do kopce, nasazujeme naše těžké batohy navíc obtěžkány větší zásobou vody, což se později ukáže jako prozřetelná věc. Jelikož máme trekové hole jde se nám celkem dobře, je na co se dívat a než se nadějeme jsme v polovině kopce u krásné vyhlídky, kde nás dohání další česká dvojice.

Druhá polovina je podstatně náročnější, předbíháme Ostravačky, které se bez hůlek trochu trápí. Konečně jsme v průsmyku Forcella di Lago, dostavuje se krásný pocit úlevy, ale jen do chvíle zjištění, jaká to cesta nás čeká průsmykem dolů k jezeru, vypadá to fakt strašidelně.

Český pár vyráží s obavami na sestup, stejně tak holky z Ostravy, které se tu dlouho nezdržují. My se samozřejmě kocháme a dáváme si opět svačinkovou přestávku. Jde se na to, počáteční obavy jsou rychle pryč, sestupujeme sice hodně opatrně, ale cesta je to bezpečná a navíc v úžasné atmosféře.

Poprvé se ukazuje naprosto famózní pohled na jezero, kde budeme dnes spát. Zároveň si odtud můžeme prohlédnou cestu k chatě Lagazuoi, která nás čeká následující den, odtud to vypadá jako pohodička, ale v horách zdání klame.

Scházíme k jezeru, kde potkáváme naše cestovatelské kolegy a k našem překvapení nám zavedou ke krásnému místu na spaní. Je úžasné jak si tu všichni pomáhají a podporují.

Voda v jezeru je k našemu překvapení celkem teplá, bez rozmyšlení skáčeme do průzračné vody, je to nekrásnější koupání v mém životě, na vodní hladině se odrážejí okolní skály a malé rybičky se do mě občas zakousnou, ale naštěstí to nejsou piraně, ale rybičky bez zubů, takže je to velice příjemné.

Vaříme jídlo, opět polévka s chlebem, ale na horách všechno chutná tak nějak lépe. Děti si neustále chodí pro chleba, dneska mají neuvěřitelný apetit, ale jak jsme později zjistili, děti chlebem krmili rybičky. Sice se nám zásoby velmi ztenčili, ale to divadlo stálo za to. Sotva hodili kousek chleba do vody, strhl se neskutečný boj o každé sousto, teď se chovali jako piraně.

Po západu slunce jsme postavili stan a pozorovali okolní hory, když tu najednou se objevuje v průsmyku pohybující se osoba, když už je skoro dole, objevuje se další. Osoba k nám dochází s jazykem na vestě, je to žena a jak jinak opět z České republiky.  „Nemáte prosím vodu“, ptá se nás se zoufalým výrazem v očích. Tady se jasně ukazuje k čemu jsou přípravy, naštěstí máme trochu vody navíc. Po chvíli přichází druhá osoba, je to kamarád oné ženy bez vody. Je naprosto vyřízený a jediné co ze sebe dostane je slovo voda. Co by asi dělali kdybychom vodu navíc neměli? My pro všechny případy máme filtr.

4. den - Passo Falzarego

V noci byla malá bouřka, děti to naštěstí celé prospali. Ráno vstáváme trochu později, všichni už jsou na cestě a jak se později ukáže, udělali dobře. Vyrážíme do nekonečného kopce 550 výškových metrů vyprahlou krajinou nám dává zabrat, a to hlavně proto, že do nás se vší vervou pere slunce, proč jsme nevstali dřív?

Docházíme k chatě Lagazuoi, je tu strašně moc lidí, jedná se o velmi navštěvované místo, s pozůstatky z 1. světové války, krajina je skutečně impozantní, především pohled na Tofana.

Na chatě si dáme vytoužený oběd, bohužel jsme ochuzeni o údajně dechberoucí výhledy, které nám překazila totálně zatažená obloha, bouřka se přihnala šíleným tempem, sotva jsme stihli schovat se do chaty.

Jdeme se schovat do chaty a objednáváme si vydatný oběd. Sledujeme předpověď počasí a nevypadá to moc dobře i s ohledem na další putování. Padá rozhodnutí přerušení cesty v Passo Falzarego, ale je nutné nejdříve sestoupit po zážitkové trase skrz tunely, které tu byly vyhloubeny za 1. světové války. Je to alternativní trasa, ale jeden z největších zážitků na celém putování.

Bouřka skončila, ale žene se další, rychle se přemisťujeme ke vstupu do tunelů. Za mokra je to trochu psychicky náročnější, řvu na děti, ať se drží lana. Vypadá to tady tak trochu jako ze slavné série Pán Prstenů.

Není moc času na kochání, je to tu sice impozantní, ale bouřka se blíží, to ostatně zjistíme při vstupu do tunelů, kdy nás zastihne první sice na pohled vzdálený blesk, ale jakoby udeřil těsně u nás, ozve se šílená rána, rychle mizíme v tunelu, tak tohle bylo fakt strašidelné.

Cestu tunelem si všichni náramně užíváme, cesta je jištěna ocelovým lanem, teče tu trochu vody a občas to klouže. Pro děti je to nezapomenutelné dobrodružství, hodina v tunelu, kde je navíc muzeum, které ukazuje, jak tu vojáci za 1. světové války žili.

Po delší době vylézáme na denní světlo a sledujeme úchvatné přírodní divadlo, v hlavní roli jsou okolní scenérie a ustupující mlha, která se tu vytvořila po bouřce.

Pokračujeme úchvatným traverzem pod monstrózní stěnou, cesta je částečně zajištěna ocelovým lanem. Chodník je dostatečně široký, přesto neustále napomínám děti, aby se drželi u stěny. Čeká nás poslední klíčový úsek než na krátko vstoupíme do dalšího tunelu. Z dálky to vypadá na náročnou cestu, raději naší nejmladší ratolest tímto úsekem převádím, ale ve skutečnosti to opět nebylo nic hrozného a dalo se to s trochou opatrností bezpečně přejít.

V Passo Falzarego ještě přemýšlíme co dál, autobus má dle jízdního řádu dorazit za 2 hodiny. Počasí nevypadá moc dobře, ale trochu si hrajeme s myšlenkou pokračovat v cestě. Rozhoduje náhoda, nevím, jestli se neumíme orientovat v jízdním řádu, nebo to tu zkrátka jezdí jak se komu zachce, ale autobus je tady, rychle se rozhodujeme pro ústup a nasedáme do autobusu.

1. den o rok později Passo Falzarego

O rok později se opět koncem června vracíme do Passo Falzarego, kde jsme loni cestu přerušili. Na cestu vyrážíme o něco zkušenější, v lepší kondici, ale hlavně s lehčími batohy. Pořídili jsme si ultra lehký stan, změnili jídlo a výrazně ubrali oblečení. Čeká nás 8 dní putování od Passo Falzarego do La Pisa, odkud se vydáme autobusem zpět do Cortiny.

Už jsem zapomněl, jak je tu krásně, první kroky k jezeru jsou v euforii, první zastávka je právě u jezera, kde se nám naskytl opravdu kýčovitý pohled na vodní hladinu Lago Limedes a hory v pozadí.

Další kroky směřují pořád do kopce, ale nikdo si nestěžuje, je na co se koukat. Překvapuje mě malé množství turistů, kam se všichni poděli, na parkovišti nebylo k hnutí, asi většina vyrazila lanovkou na Lagazuoi.

První sníh s nadšením využívají děti k lyžování, jak málo stačí ke štěstí. Stále stoupáme, až do sedla Averau a zase se kocháme, výhledy jsou neskutečné. Jelikož máme hlad, přidáme do kroku úžasným traverzem pod stěnou směrem k chatě Averau, kde je údajně vyhlášená kuchyně, tak proč to nezkusit.

U chaty je masová turistika, o klidu v horách se tu opravdu hovořit nedá. Usedáme u stolu a konečně si objednáme vytoužený pozdní oběd, vlastně je to spíš večeře. Každopádně jídlo je skvělé, nevím jestli je to dané úchvatnými výhledy z restaurace, nebo máme zkrátka hlad, ale vychutnáváme si každé sousto.

Po jídle se přesuneme o kousek dál a přemýšlíme, zda vyrazit ještě na vyhlídkovou chatu Novolau, ale už se nám moc nechce a navíc, výhledy jsou tu na každém rohu. Najednou se kolem nás prožene dav lidí mířící směrem k Cinque Torri, něco, jako když lidé opouští stanici metra, dáme si ještě pauzu. Při pohledu na hodinky je vše jasné, dav běží na poslední lanovku, rázem jsme tu skoro sami a atmosféra místa nabírá nový rozměr.

Scházíme k Cinque Torri a naskýtá se nám neskutečná podívaná. Masiv pěti věží není sice nějak vysoký, ale jeho zvláštní tvar a okolní krajina vytváří dojem výjimečnosti, není divu, že je to opět jedno z nejnavštěvovanějších míst a hlavně, vede sem lanovka.

Pomalu se rozhlížíme, kde budeme dnes kempovat, chceme krásné místo s výhledem na Cinqu Torri a nebýt na očích, těžký to úkol. K hledání místa zvolíme k poradě nedalekou restauraci s dokonalým výhledem a objednáme si nápoje včetně velkého tupláka Weissbiera (pro maminku s tatínkem). V dálce vidíme krásný plácek, sice je trochu na očích, ale večer to snad vadit nebude. Než dopijeme je náš vysněný plácek obsazen, ani nevím jak to stihli, ale než jsme dopili, stál tam stan.

Něco si najdeme později, ale nejdříve se vydáme po stopách 1. světové války na Cinque Torri, rozhodně to stojí za návštěvu, ale přes den tu bude asi maximálně narváno. Na mapě si hledáme možný plácek na dnešní noc, je to ještě hezčí místo a navíc, na nás není vidět.

Moje první noc pod tarpem, proč jsem si to doma neotestoval. Tarp stavím na čtyři hůlky, s napínáním si moc starostí nedělám, takhle to stačí. Zatímco rodina už leží ve stanu, já čekám na první hvězdy, ale usínám dřív než se objeví. Naštěstí jsem tarp špatně postavil a nadměrná vlhkost přitiskla plachtu na můj obličej. Menší sprcha se postarala o dřívější probuzení, hurá alespoň se můžu podívat na hvězdy. Za tmy se tarp opravuje poměrně špatně, ve spěchu se mi daří hůlkou plachtu propíchnout. Není to zrovna povedená první noc, na druhou stranu mám o čem psát.

2. den - Lago di Baste

Ráno se kocháme nasvíceným Cinque Torri a v pozadí Tofana di Rozes, rychle balíme a mizíme, místo samozřejmě zanecháváme v původním stavu. Na začátku nás čeká pořádný sešup zdánlivě strašidelnou cestou, ale je to nakonec pohodová bezpečná cesta. Dále je to po většinou stoupání až do Passo Giau.

U chaty se rozvalíme na trávě a užíváme slunce. Děti opět dostali hlad, bohužel na chatě se podávají pouze tousty a obsluha je tak trochu nepříjemná. Jelikož sem vede silnice je tu hodně rušno, je čas vyrazit do přírody.

Jakmile ztratíme z dohledu i z doslechu Passo Giau, rázem se nacházíme ve zcela v odlišném světě bez lidí a hluku aut. Úsek je opět famózní, sice nás čeká kopec ve spalujícím slunci, ale po celou dobu stoupání máme za sebou neuvěřitelnou scenérii s Cingue Torri, Lagazui a Tofanou.

To ještě netušíme, co nás čeká na vrcholu kopce, ten pohled se asi ani nedá popsat. Doslova s otevřenou pusou koukám na malé jezero Lago di Baste s monstrózním Monte Pelmo v pozadí, tohle je jedno z nejkrásnějších míst v Dolomitech.

Plánujeme spaní u jezera, našli jsme si krásný plácek, bude večeře. Podle mapy by měla být v polovině zvláštního kopce vedoucího přímo od jezera studánka, když se na to dívám zpětně, je to pěkná blbost. Samozřejmě tam žádná studánka nebyla, 20 minut stoupání naprosto zbytečných. Naštěstí z jezírka vytéká pramen, vodu na pití samozřejmě filtrujeme. Slunce pomalu zapadá a nám dochází, že tady asi spát nebudeme, hejna komárů nás vyhání, a tak nezbývá, než si najít i jiný plácek opodál.

Chceme to vzít zkratkou a napojit se na hlavní cestu Alta Via, která je odtud 100 metrů, jenže zkratka nebyl moc dobrý nápad, jsme přeci v horách. Hledání cesty nám dá trochu zabrat a pak si uvědomíme, že vede krásná cesta hned od jezera, která se později napojuje na hlavní trasu, a navíc vede přes archeologické naleziště, kde byla nalezena kostra pravěkého muže. Konečně nacházíme rovné místo, a navíc s výhledem na Monte Pelmo a Civettu. Hvězdy opět nevidíme, protože usínáme ještě za šera.

3. den - Kemp Palafavera

Ráno je opět slunečné, dnes je ten den, kdy se po delší době konečně osprchujeme, večer dorazíme do kempu. Rodiče cestující s dětmi často ve svých článcích zmiňují u dětí slovíčko diskomfort. Jestli jsem to správně pochopil, za diskomfort u dětí se považuje absence sprchy a spaní ve stanu. Nevzpomínám si, že by si naše děti stěžovali na absenci sprchy, ani nesdílejí naše dnešní nadšení z tekoucí vody v kempu. Jediný diskomfort pro naše děti je nedostatek signálu a hlavně wifi. Závěrem bych řekl, že je to diskomfort hlavně pro nás.

Kolem oběda dorážíme na chatu Citta di Fiume, Po vydatném obědě vyrážíme směr kemp Palafavera, opět je to alternativní cesta, oficiální pokračuje na Passo Staulanza.

Do kempu trasa vede pod impozantní horou Monte Pelmo, později strmě klesá až do kempu, konečně sprcha. Kemp Palafavera je určený hlavně pro karavany, na stany je tu pouze pár míst.

4. den  - Pian della Lóra

Probouzíme se do krásného slunečného rána, dnes nás čeká cesta k Lago di Coldai, které se nachází vysoko v horách v nadmořské výšce 2143 metrů nad mořem. V malém obchůdku dokoupíme pár zásob a přesouváme se přes silnici, kde začíná dlouhé stoupání po prašné cestě na Casera Pioda, kde se opět připojujeme k oficiální trasu.

U rozcestí je poměrně rušno, turisté, kteří vyjeli z druhé strany lanovkou se vydávají na jednodenní výlet k jezeru. Čeká nás 370 výškových metrů na krátkém úseku, cesta ze spodu vypadá trochu strašidelně, ale je to opět naprosto bezpečné. Během výstupu nás doprovází pohledy na Monte Pelmo, město Pecol a kemp Palafavera.

Konečně jsme u chaty Coldai, za námahu si dáme pořádný oběd. Rozhodně restauraci doporučuji, jídlo bylo skvělé. Kuba si stěžuje na bolest hlavy a celkovou únavu a výšková nemoc to není, tak vysoko opravdu nejsme. Řešíme co dál, nevypadá to moc dobře, zkoušíme paralen. Nakonec se rozhodujeme, že půjdeme dál, pokud by se to nelepšilo, sestoupíme a trek ukončíme.

Od chaty stoupáme na vrchol kopce, kde se nám naskytne skvostný pohled na jezero Coldai. U jezera si dáme delší pauzu, opět jsou tu rybičky, které se můžou zbláznit, když jim hodíte kousek chleba. Tentokrát bráníme naše zásoby před dětmi, jelikož by jim byly schopné naházet veškeré naše pečivo. Kubovi se náhle udělalo dobře a my mohli pokračovat v cestě.

Jdeme kolem jezera pak mírně do kopce. Na vrcholu nás čeká další mimořádné místo, cesta vedoucí pod kilometrovou severní stěnou Civetty, která vzbuzuje obrovský respekt. Cesta je to sice kamenitá, ale neskutečně si to užíváme, tento úsek řadíme k těm nejlepším na celé trase.

Poprvé lituje, že nemám zarezervovaný nocleh, noc strávená na chatě Tissi musí být nezapomenutelná, jak rád bych se z terasy chaty kochal večerními i ranními pohledy na severní stěnu Civetty, která je odtud coby kamenem dohodil.

Cesta stále kopíruje masív Civetty, výhledy jsou jak jinak impozantní, především výhled na jezero Alleghe a okolní kopce, místo zralé na piknik. Dáme si jen malou svačinu a pokračujeme k místu našeho dnešního noclehu, kterým je krásná louka s potůčkem na planině Pian de Lóan. Místo sice krásné, ale je to mrazivá kotlina, je tu fakt zima. Ráno čekáme na první sluneční paprsky, které by nás konečně zahřály, ale marně, tady slunce ještě dlouho svítit nebude.

5. den - Cassera Vechia del Camp

Vyrážíme na chatu Vazzoler, které se nachází na krásném místě obklopena špičatými vrcholy Dolomit. Je to tady tak trochu jako v Jurkém parku. Jsme tu příliš brzy, oběd nepřichází v úvahu, nicméně zákusku, kávě a horké čokoládě neodoláme a stálo to rozhodně za to, druhý nejlepší cheescake v mém životě (nejlepší je samozřejmě od manželky).

Užíváme se pohodu, ale kdybychom věděli co nás čeká… Osobně považuji tento úsek za nejnáročnější a to hlavně psychicky. Od chaty sestupujeme širokou prašnou cestou.

U rozcestníku vstupujeme do lesa a začínáme stoupat, stromy jsou stále menší a opět se nám ukazují krásné hory. Docházíme k vydatnému pramení, kde načerpáme vodou a trochu se ochladíme. Je poměrně vedro, cesta je celkem náročná, musíme překonat 500 výškových metrů.

Cesta vede přes štěrkové pole, na konci stoupání přichází klíčový úsek, úzký travers pod stěnou se strmým srázem na druhé straně. Už z dálky to vypadalo vyloženě děsivě, bohužel, tentokrát zdání klame se nekoná, cesta je opravdu poměrně děsivá.

Na druhou stranu bych neřekl, že je nebezpečná, cesta je dostatečně široká a zas tak moc na štěrku neklouže, ale bez hůlek by to bylo asi o dost náročnější. Také je třeba si uvědomit, že jsme tu s dětmi a úhel pohledu rodičů je trochu jiný a navíc jsem trochu hysterický otec, bál jsem o děti i v Českém ráji.

Po překonání traverzu následuje ještě krátký jištěný úsek, stačí se podržet ocelového lana a je to za námi. Přicházíme k bivaku Vechia del Camp, na který jsem se moc těšil, je to volně dostupná chata cca pro 10 poutníků, která vám poskytne na dosavadní poměry luxusní útočiště.

Jedinou nevýhodou byl výrazný smrad od kouře, asi nás to mohlo trknou, kde je problém, ale proč si v krbu nerozdělat oheň, když je tu celkem zima. Ani popraskané zdi komína nebyli pro náš počin dostatečně alarmující a tak jsem si rozdělali v krbu oheň. Rázem jsme se ocitly v totálně zakouřené chatě, rychle jsme otevřeli všechna okna, dým se valil ven, snad někdo nezavolá hasiče, stejně nevím jak by se sem dostali.

Výsledkem je ještě větší smrad a podstatně větší zima, všechno se holt nepovede. U chaty je potůček, o vodu tu nouze naštěstí není. Zkoušíme poptat chatu na poslední den Pian de Fontaine, ale bohužel jak jsme tušili, je plno, naštěstí je kousek za chatou krásná salaš. Jdeme na kutě, snad v tom smradu usneme.

6. den - Malga Mochesin

Ráno přemýšlíme co dál, vypadá to na déšť a to nás čeká dle průvodce nejtěžší úsek takzvaný knife-edge ridge, neboli úzký hřeben, který je nutné překonat. Rozhodnutí necháváme na dětech, zatím je cesta zřejmá, vyrážíme k chatě Carestiato a poté sestupujeme do Passo Duran.

Na chatě si dáme obří tousty a padá konečné rozhodnutí, jdeme dál a pokud se počasí zhorší, sestoupíme u chaty Pramperet. Kousek musíme přejít po asfaltu, do cesty se nám postaví zmije, děti čekají, až se zvířátko odplazí do bezpečí. Můžeme pokračovat, počasí se skutečně začíná kazit a je jen otázkou, kdy začne pršet.

Cesta je to víceméně stejná, traverzujeme po štěrkové cestě, ale výhledy jsou krásné. Odpoledne přicházíme do cíle naší cesty na Malgu Moschesin. Na místě jsou dvě kamarádky, jedna je ze Švýcarska a druhá z Holandska. Naštěstí se rozhodují postavit si stan, zabíráme si první menší pasteveckou salaš, která je o něco útulnější, ale nic extra nečekejte, hliněná podlaha, kamenné stěny a střecha nad hlavou vám musí stačit.

Pro nás to díky atmosféře místa bylo nejkrásnější spaní na treku. Večer dorazil ještě Mike z Colorada, asi se jmenoval Mike, už si to nepamatuji, nicméně se uvelebil v horní salaši a byl to poslední poutník, který dorazil. Chvíli jsme poseděli, probrali vyhlídky na další den s ostatními a šlo se spát, ráno moudřejší večera.

7. den - Pian de Fontana

Ráno to bohužel nevypadalo moc dobře, lehce mrholí a je mlha, podmínky, které nejsou zrovna ideální pro nejtěžší úsek cesty, tedy alespoň podle průvodce. Na druhou stranu si pro nás příroda připravila neuvěřitelnou podívanou.

Všichni ještě spí, vyrážíme osamoceně k troskám pevnosti Forte di Moschesin. Od pevnosti jsou na výběr dvě trasy, vybíráme neoficiální, která by měla být o 10 minut kratší a navíc se jeví i jako hezčí. Odbočujeme tedy hned za pevností směr Pramperet.

Tento úsek se pro nás stál nezapomenutelným, stali jsme se svědky naprosto neuvěřitelného přírodního divadla. Začal foukat vítr a mlha se dala do pohybu, hory, které dosud nebyly vidět se začaly odhalovat a zase zahalovat a tak pořád dokola.

Po půl hodině docházíme k chatě Pramperet, začíná pršet. U chaty potkáváme další krajany a porovnáváme si údaje našich radarů. Jelikož jdou krajané Altu Via opačně z jihu na sever, zjišťujeme náročnost další cesty. Sice se trochu neshodnou, ale vypadá to, že by to neměl být problém. Pro někoho je to v pohodě, někdo na hřebeni leze po čtyřech, ale neklouže to a to je pro nás podstatná informace.

Dáme si na chatě čaj a raději se ptáme chataře jak to vidí s cestou na chatu Fontana, koukne na naše děti a doporučuje sestup. Nicméně, když zjistí, že si děti dávají razítka do deníku, pochopí, že jdeme cestu Alta Via, mění názor a cestu nám schvaluje. Navíc dostáváme informaci, že se uvolnila místa na chatě Pian de Fontana, je rozhodnuto, jdeme dál.

Kontrolujeme aktuální stav počasí, vypadá to na cca 2 hodinové okno lepšího počasí (nemělo by tolik pršet). Je třeba přidat do kroku a na klíčové místo dorazit co nejdříve. Nejmladší člence týmu Terezce bereme batoh a rychlým tempem vyrážíme.

Noříme se do stále větší mlhy, ve vyšších partiích začíná mírně pršet, bereme pláštěnky, ale po 10 minutách je zase sundáváme, už neprší a v pláštěnce jsme jako v pařeništi. Kontrolujeme radar a vypadá to, že se nám další déšť vyhne, konečně si můžeme zpomalit a cestu užívat.

V dálce je vidět klíčový hřebenový úsek a silueta postavy, možná to je náš nový americký přítel, ale je to daleko a v mlze.

Začíná stoupání na hřeben, ale už tu nejsme sami, na vrchol se vydává německý pár a dvojice starších dam z Austrálie a právě tyto dámy se zmiňují, že nás potkali už u Cinque Torri. Původně šly v 7 členné skupině, ale v Passo Duran se pětice rozhodla trek pro zhoršené počasí ukončit a to jsou právě ta naše uvolněná místa na Pian de Fontane.

Hřeben nevypadá nějak hrozivě, postupujeme bez jakýchkoliv obav a než se nadějeme, stojíme na vrcholu. V mapě se ujišťujeme, zda to skutečně byl onen obávaný úsek. Dle průvodce by odtud měl být jeden z nejkrásnějších výhledů v Dolomitech, je mlha, moc toho opravdu nevidíme.

Jsme na místě jako stvořeném pro dokonalý piknik, je zima a pořádně tu fouká, piknik bude asi až na chatě. Přesto si dáme rychlou svačinu, ostatní poutníci jsou pryč, zas tak rychlá svačinka to nebyla, jsme tu sami a je to zvláštní pocit.

Pokračujeme osamoceni a užíváme si okolní krajinu, vítr přestává foukat a je tu hned příjemnější klima. Krajina se stále více zelená, připadáme si tu jako v ráji, všude kvetou rododendrony a tráva je tu sytě zelená, tak trochu kýč.

Nyní nás čeká šílený sestup přes 700 výškových metrů občas zajištěný ocelovým lanem. Impozantní krajina nabízíme neotřelou podívanou, akorát slíbené kozorohy a kamzíky nikde nevidíme, není se čemu divit, naše děti jsou trochu hlasitější a dokonale vyplaší vše co je v doslechu.

Doslova se loudáme a užíváme si atmosféru liduprázdného místa. V dálce je vidět chata, ale čeká nás ještě poměrně dlouhé klesání. Bellunéské Dolomity jsou úžasným vyvrcholením celého treku a to ještě netušíme co nás čeká poslední den.

Na chatu docházíme kolem třetí hodiny, do večeře je ještě daleko, tak proč si nedat lahodnou kávu a zákusek. Pian de Fontana je na úžasném místě, sedíme, jíme a kocháme se. Před večeří se rozhodujeme pro sprchu, akorát nám nedošlo, že když není slunce, není teplá voda. Zážitkové sprchování se mění v rychlou očistu.

Čekání na večeři si zpestříme kávou a zákuskem na terase. Dnes stan stavět nemusíme, užíváme si pohodu. Konečně je čas večeře, vybíráme si ze čtyř předkrmů a 4 hlavních jídel. Kdo mohl tušit, že předkrm je obří porce, po které už není prostor na druhý chod. Nevím jestli Italové mají lepší trávení, ale sníst oba chody je téměř nemožné a to nás ještě čeká zákusek, který si necháme až na snídani.

Dnes budeme spát na normální posteli, sice v dormitory, tedy jakési společné ložnici s hromadou smradlavých nohou, ale relativně v pohodlí. Dostáváme přidělené postele, správkyně chaty nám vyhrazuje část pro naší rodinu, jdeme na kutě.

8. den - poslední cesta do La Pissa

Ráno je obloha jako vymetená, čeká nás krásný poslední den, ale dle mapy taky pěkně hektický. Autobus nám jede v jednu hodinu, ale časově nám to ukazuje 5 hodin chůze. Snídani si bohužel moc neužijeme, rychle musíme se do sebe něco hodit a vyrážíme.

Na začátek nás čeká stoupání necelých 300 výškových metrů, které jsem skoro vyběhli. Odtud už to jde pouze z kopce, čeká nás sestup šílených 1 450 výškových metrů. Cesta je to celkem adrenalinová ( pohled  hysterického otce dětí ), klesáme po úzké cestě v travnatém svahu s obřím srázem.

Nicméně je to asi nejvelkolepější úsek celé cesty, kdybych tu byl sám, tak si to tady naplno užiju, ale když vidím ten obří sráz, jsem trochu nervózní. Děti se rozhodně nebojí, hysterický otec je v jejich očích asi trochu trapný.

Docházíme na chatu Bianchet, kde nás zdraví naše spolunocležnice z Casera del Mochesin. Prohodíme pár slov a nakonec se dozvídáme, že nás čeká pouze hodina chůze a je teprve 10 hodin. Na mapách je asi někde chyba. Dáme si občerstvení a vydáme se na zbytek našeho velkolepého dobrodružství.

Poslední část je prašná cesta s hezkým výhledem na zvláštní horu. Cestou se u mě přou pocity, na jednu stranu je to euforie z dokončené cesty, ale na druhou stranu mě mrzí, že už je to konec impozantní cesty.

V Bellunu si jdeme vyzvednou odznáček za úspěšné absolvování cesty. Na zpáteční cestě si zajdeme na výbornou pizzu, nikam nechvátáme a to se ukazuje jako malá chybička, když nám zaměstnanec místních drah oznamuje, že nám právě veškeré spoje do Cortiny ujely, ale s úsměvem dodává, že další spoje pojede už za 3 hodiny. Do Cortiny dorážíme večer a úspěšně ukončujeme naše nezapomenutelné dobrodružství.

Chcete se zeptat na více informací ohledně cesty, napište nám přes Facebook

Užitečné odkazy

Parkování

Jízdní řád Toblach - Lago di Braies

Trasa Alta Via 1

Jak se chovat v přírodě?

Nejdůležitějším pravidlem je, nedělat nepořádek, zanechte místo v původní stavu a pokud nutně potřebujete vykonat větší potřebu a nevydržíte to na další chatu, použijte lopatku. Další důležité pravidlo je nebýt vidět, to znamená, postavit stav večer a brzy ráno sklidit. Zeptejte se chatařů, zda si u nich můžete postavit stan, většinou vás neodmítnou, stačí u nich udělat útratu ve formě skvělé večeře. Na možnost postavení stanu se raději u chatařů předem informujte.